4 tipy pro nový pohled na uvědomělé rodičovství

Přeji si, aby  tento článek pomohl rodičům pochopit PROČ se to vše děje (potíže, problémy, poruchy s učením, potíže s chováním, nemoci atd. )

Podrobné informace k nabídce terapií, metodách, technikách, o mně a ceníky naleznete na zbrusu nových stránkách:

www.ivahemska.cz

​Možnost on-line konrultace

S celým článkem se naprosto ztotožňuji !

"Pokud se změníte vy , vaše dítě se také změní" Iva

Zveřejněno dne 19.6.2015

Když vaše dítě přijde na tento svět, je kulminací perspektivy vědomí. Je v něm část z vás i z vašeho partnera. Je jedním ze způsobů, jakým vesmír usnadňuje svou vlastní expanzi. Účelem dětí je nejen umožnit expanzi univerzálního vědomí, ale také pomoci expanzi našeho vlastního vědomí.

Pokud se zasekneme ve vlastním dětství, brání nám to v růstu a dospělí jsou ve svém dětství citově zaseknutí. Všichni dospělí v sobě stále nosí vnitřní dítě nebo několik vnitřních dětí.

Pokud jsme si své vnitřní dítě ještě neosvojili, jsme vydáni napospas svým dětským potřebám a impulsům. Potřebám, které nebyly uspokojeny a impulsy, které vznikly v důsledku těchto neuspokojených potřeb.

Naše emocionální já nikdy nevyroste. Je vždy dítětem, takže vůdci našeho světa jsou v podstatě rozhněvané ustrašené pětileté děti s jadernými zbraněmi.

Vaše dítě nám nabízí vnější možnost starat se o naše vnitřní dítě. Naše děti nás budou specificky odrážet tak, abychom mohli léčit sami sebe, respektive integrovat sami sebe.

1. Pečujte o své vnitřní dítě prostřednictvím svého potomka

Láska se stává zkreslenou, pokud nevyřešíme vlastní bolest. Musíme být ochotni vyřešit své vlastní rány z dětství, musíme být ochotni integrovat své vlastní emocionální tělo, abychom si položili otázku: „Co jsem potřeboval od svých rodičů a nedostal?“

Je pak snadné vidět chyby, které děláte při vlastním dítěti a snadné vidět, jak se o něj starat. Pokud dítě vychováváte stejně, jako vaši rodiče vychovávali vás, což je způsob, jakým vychováte, pokud se nestanete více vědomými, nenastává žádný posun ve vědomí, ale naopak stav stagnace.

Proto nejdůležitější věcí, kterou můžeme pro své děti udělat, je integrovat svou vlastní emocionální bolest z dětství. Pokud ji neintegrujeme, budeme tuto ránu přenášet na své děti.

Představte si to jako předávání štafety. Štafetu prodáváme z jedné generace na další a další, dokud někdo nezastaví cyklus přenosu rány.

Pokud nemáte dost odvahy ponořit se do své bolesti, přenést se přes ni a uvědomit si ji, nepochopíte, jak velké trauma vám způsobili rodiče tím, že vás zahanbovali, a tak budete zahanbovat vlastní dítě, budete ho automaticky vychovávat přesně stejným způsobem, jakým vás vychovávali vaši rodiče. Předali jste bolest, předali jste štafetu.

Takže radši budu tou, která si řekne, že zde se cyklus zastaví a vypořádám se s tím vším mezigeneračním zraňování, než doufat, že mé dítě na to přijde samo.

Své rány promítáme na své děti a řešíme, co s dítětem není v pořádku a co potřebuje napravit, protože si neuvědomujeme tuto projekci, která je ve skutečnosti jen odrazem naší vlastní bolesti z dětství.

Snažíme se manipulovat s fakty. Jinými slovy, snažíte se dítě napravit, změnit ho, ale takto pouze kráčíte proti proudu a nic nedosáhnete, protože je to totéž, jako byste se snažili změnit odraz v zrcadle tím, že ho co nejvíce vyleštíte. Neřeší to příčinu problému, kterou je vaše vlastní bolest. Jste jí vy sami.

„Pokud je problém s dítětem, pracuji s jeho rodiči.“

Posuňte svou perspektivu a vaše dítě ji také posune. To je pravý důvod, proč nepracuji s dětmi. Pokud je problém s dítětem, pracuji s jeho rodiči.

Uvědomuji si, že někteří z vás budou okamžitě reagovat defenzivně, když o tomto mluvím, protože byste raději slyšeli, že jste úžasný rodič, ale pokud jste typ člověka, který vidí jako problém dítě, na chvíli se zamyslete a zeptejte se sami sebe: „V jakém prostředí dítě ze svého pohledu vyrůstá? S čím dítě vyrůstá z hlediska sebepojetí?“

Pokud ho neustále krmíme myšlenkou, že to ono je problémem a že něco s ním není v pořádku, děláme to proto, že na něj externě přenášíme své vnitřní rány, místo toho, abychom se zabývali zdrojem problému, který ve skutečnosti nosíme ve svém nitru. Řeknu to ještě jednou:

Pokud máte problém se svým dítětem, není to o něm, ale o nevyléčeném aspektu ve vás samých. Pokud se změníte vy, vaše dítě se také změní. Toto pravidlo je bez výjimek.

Když je vaše vlastní dítě nešťastné, tak jakmile si uvědomíte tuto externí bolest, je snadné zeptat se sám sebe: „Co jsem ve stejné situaci chtěl od svých rodičů?“ Napovím vám. Jako děti jsme od rodičů nechtěli, aby nás z bolesti vytrhli, aby nás zachraňovali, aby nás napravovali nebo vylepšovali.

To, co jsme opravdu chtěli, byla bezpodmínečná pozornost, bezpodmínečná láska, bezpodmínečné přesvědčení, že náš rodič tu bude s námi bez ohledu na to, zda se cítíme dobře nebo špatně. To jsme opravdu chtěli jako děti.

Na to, abychom byli pro své děti plně přítomni, musíme být pro ně plně přítomni v emoci, kterou právě prožívají. To znamená, že dítě okamžitě nezachraňujeme před pocitem hněvu nebo smutku, ale umožníme mu pochopit, že emoce dokáže plně procítit a že tu s ním budeme, zatímco je prožívá.

Nesnažíme se ho z emoce okamžitě vytrhnout, protože to vnukne dítěti myšlenku, že negativní emoce jsou špatné a je třeba se jim vyhýbat. Způsobí to vnitřní rozkol, způsobí to, že dítě nebude emocionální inteligentní, bude potlačovat emoce a odloučí se od sebe, opustí se.

2. Přijímejte emoce

Druhý tip je podle mě pilířem, na kterém stojí dobré rodičovství. Jedna z nejhorších věcí, kterou můžete svému dítěti udělat, je znehodnotit jeho emoce. Mezi rodiči je to velmi běžné chování.

Pramení to ze sobeckého důvodu. Nedokážeme se totiž dívat na to, když je naše dítě nešťastné a tak se snažíme udělat vše, co je v našich silách, aby nebylo. Ne z lásky a ohleduplnosti k němu, ale z pudu sebezáchovy.

Děláme to, protože se nechceme cítit rozrušení, když ho vidíme zklamané. Tak, jak musíme být plně přítomni sami pro sebe, ať se cítíme jakkoliv, musíme být přítomni i pro své děti, ať se cítí jakkoliv.

Příklad situace: Dítě prožívá negativní emoce, protože jeho rodiče se rozhodli, že mu nemohou koupit něco v obchodě. Následně dostane záchvat nebo okamžitě spustí pláč. Máma a táta se rozzlobí a neustále opakují: „Ne, ne!“

Nebo začnou odporovat tomu, jak se dítě cítí, říkají věci jako: „Okamžitě přestaň brečet, nemáš žádný důvod pro pláč, víš, že peníze nerostou na stromech, už si přece dostal ten nanuk, co si chtěl,“ a tak dále.

Dítě se učí, že jeho pocit je nesprávný, je nuceno ho potlačovat, není mu dovoleno ho přežít a překonat, a tak tento pocit přetrvá jako otisk v jeho emočním těle, který si nese do dospělosti.

Tento pocit se stane otiskem, který se v dospělosti odrazí v jeho životě v situacích, ve kterých se bude cítit provinile a v situacích, ve kterých se bude cítit chudý. V tomto zdánlivě malém okamžiku rodič negativně ovlivnil budoucnost dítěte.

„Máme-li děti vychovávat, je třeba, abychom se také stali dětmi.“ ~ Martin Luther

Každá emoce, kterou dítě prožívá, je platná, nehledě na to, zda se pokoušíte promítat své dospělé porozumění na zkušenost dítěte. Každá emoce je platná.

Pokud jste právě přišli jako dítě z perspektivy zdroje, kde není nic jiného než bezpodmínečná láska a neomezená hojnost, je bolestivou zkušeností ocitnout se najednou v podmíněném světě, kde je vaše hojnost zdánlivě omezená, protože vašim rodičům chybí mentalita hojnosti.

Extrémní reakce je tedy absolutně přiměřená. Vnucování dospělé perspektivy se všemi vašimi dlouholetými zkušenostmi a všemi těmi lety potlačení vlastních emocí nebude nikdy fungovat a nepomáhají dítě vidět vašima očima, a to ani není ani cílem.

Cílem není změnit ho, ale být s ním během jeho zkušenosti bezpodmínečně, bez ohledu na to, zda v něm daná zkušenost vzbuzuje dobré nebo špatné pocity.

To, co byste měli v předchozí situaci udělat, je kleknout si na jeho úroveň a projevit mu skutečnou empatii tím, že řeknete něco jako:

Řešení situace: „Já vím, miláčku. Je v pořádku, že se cítíš zklamaný. Cítím se úplně stejně, když chci něco, co cítím, že nemůžu mít.“

Pak můžete dítě povzbudit, ať vyjádří slovně, jak se cítí, nebo kde cítí ten pocit ve svém těle. Tím mu umožníte, aby pocit projevilo a ne potlačilo.

Díky vám pochopí, že ať se děje cokoliv, budete tam s ním a pro něj. Není samo. Vychováváte emocionální inteligentní dítě namísto znetvoření jeho emocionální kapacity.

Všimněte si, že jsme nespěchali emoci zlepšit tím, že bychom dítěti hned dali, oč žádá. Nesnažili jsme se zachránit ho před svými emocemi a nevštěpili mu tím víru, že negativní emoce jsou špatné nebo nesprávné, nebo se jim třeba vyhýbat.

Nekoupili jsme dítěti hned to, co chtělo, a nepodlehli jsme. Dítě se nestalo diktátorem domácnosti, pro kterého je každý otrokem. Místo toho se k dítěti přistupovalo jako k rovnocennému členovi domácnosti.

Kdybych se ocitla v této situaci, byla by to ideální příležitost naučit dítě nejen procítit svou emoci, ale naučit ho i manifestaci. Když si kleknu k dítěti, mohu mu vysvětlit, že maminka nemá nejlepší mentalitu hojnosti, což neznamená, že si dítě nezaslouží cokoliv, co jen chce, ale že maminka nemá dostatečnou mentalitu hojnosti na to, aby mu mohla všechno koupit a také to, že maminka není jediný způsob, jak může dostat to, co chce. Vašim dětem nepomáháte tím, že si budou o vás myslet, že jste dokonalí. Jako rodiče se chytáme do této velké pasti ega, když chceme být pro naše děti bohy, protože je to dobrý pocit, když si konečně někdo myslí, že jste důležitý, dokonce nejdůležitější člověk v jejich životě, ale skutečnost je taková, že jim děláme špatnou službu, když je vychováváme s myšlenkou, že máma a táta vědí všechno. Proč? Protože nikdo z nás neví všechno. Vysvětlete jim tedy své nedostatky. Vysvětlete jim, že nemusíte znát odpověď. Ukažte jim proces hledání odpovědi. Ukažte jim proces učení. Jednou z nejlepších věcí, které můžete udělat, je vést je k důvěře ve věci, které se naučí v dospělosti. Jednou z nejlepších věcí, které můžete udělat, když se vás dítě ve své fázi otázek „proč“ zeptá otázku a vy neznáte odpověď, je říci:

„Víš, já nevím proč, a nevím, jestli to vůbec někdo ví, ale možná, že až vyrosteš, zjistíš proč.“

To vnukne dítěti myšlenku, že existuje něco, co je třeba dosáhnout, že pro tento svět bude mít hodnotu, že máma a táta nejsou bohové.

Všechny emoce by měly být pochopeny a potvrzeny. Nepotvrzujeme to, že domněnka dítěte je v pořádku, potvrzujeme to, co cítí, odráží to. Zrcadlení emoce znamená, že pokud dítě spadne a pláče, namísto toho, abychom jeho bolest popřeli, řekneme: „To bych se vsadila, že to bylo opravdu děsivé, že? Vím, že já jsem cítil opravdu strach, když jsem spadla, když jsem byla v tvém věku.“ Tím jsme právě odzrcadlili, jak se cítí. Tímto způsobem dítě nemusí bojovat s negativními emocemi jako emoce proto rychle odezní.

3. Nezahanbujte své dítě

Zahanbování je emocionální zneužívání, tečka. Proti tomu se nedá nic namítat. Dítě bude respektovat a milovat jen toho, kdo respektuje a miluje jeho. Hanba způsobuje ponížení. Zahanbování také dělá z rodiče nepřítele a dítě se nedokáže učit, pokud ho někdo bude zahanbovat. Zahanbit dítě je stejné jako polít kyselinou jeho představu o sobě samém.

Děti jsou více než schopné poučit se z následků svých činů, aniž jste jim sypali do rány sůl. Rodičům neustále vysvětluji, jak důležité je, aby děti dělaly vlastní chyby, zvláště když jsou velmi malé. Je pravdou, že pravděpodobně narazíte na odpor učitelů a jiných rodičů, kteří tento přístup nechápou, ale pravdou také je, že se snažíme vychovávat dítě, které je odpovědným a zdravým tvůrcem, nesnažíme se vyrobit maličkého tvora, který bude fungovat jako kolečko ve stroji zvaném společnost, který nedokáže myslet sám na sebe, nedokáže převzít zodpovědnost a především bude žít tak, aby se vyhnul konfliktu s autoritami. To znamená, že pokud si vaše dítě například nepůjde včas lehnout přesto, že jste mu řekli možné důsledky a to že bude druhý den ve škole příliš unavené, ať na to přijde samo. Umožněte mu přesvědčit se o následcích, aniž jste mu řekli: „Já jsem ti to říkal.“ Takto se nakonec samo rozhodne jít do postele včas.

Hanba je horší než pocit viny. Vina je podezření, že člověk udělal něco špatného, avšak hanba je víra, že člověk je špatný. Ti z nás, kteří si uvědomují, co nám naše vlastní dětství způsobilo, si velmi dobře uvědomují, jak škodlivé může být toto přesvědčení, pokud si ho přenášíme do dospělosti. Myslíme si, že rodič může způsobit dítěti trauma jen zneužíváním nebo zanedbáváním, fyzickým zneužíváním nebo fyzickým zanedbáváním. To však nemůže být vzdálenější od pravdy. Pravda je taková, že mnohem více vašemu dítěti škodí citové zneužívání, které mu způsobujete. Věci, které v této společnosti považujeme za normální rodičovské chování. Zahanbování je jednou z těchto forem společensky uznávaného psychického týrání. Jelikož jsem sama prožila a překonala několik forem dětského zneužívání, můžu vám říct, že zdaleka nejškodlivější pro náš život v dospělosti je emocionální zneužívání. Emocionální zneužívání, včetně zahanbování, je mnohem škodlivější než fyzické týrání a také škodlivější než pohlavní zneužívání. Považuji za tragédii, že jsme jako společnost odsoudily všechny formy zneužívání, a přesto současně akceptujeme nejškodlivější formu zneužívání, jaká existuje. Podle mě je to přinejmenším tragédie.

A teď se nad tím na chvíli zamyslete. Ano, pokud někoho budete pohlavně a fyzicky zneužívat způsobí to hodně škody, ale právě psychické týrání, které často doprovází oba další typy zneužívání, s vámi přetrvá do budoucna, protože vytváří vaši vlastní sebekoncepcí. Pokud kráčíte do budoucna se zmrzačeným sebevědomím, udělá vám to ze života peklo. Tyto přístupy, které považujeme za normální výchovu, způsobují uvnitř dítěte trauma a mají za následek nefunkčních dospělých, kteří nedokážou vzkvétat. Miluji termín „neschopnost vzkvétat“, který se často používá v souvislosti se zneužívanými a zanedbávanými dětmi. Řeknu vám však, že existuje mnoho lidí, kteří nevzkvétají a jsou takzvanými „fungujícími“ členy společnosti. Co znamená vzkvétat? Znamená to mnohem víc než jen přežít do dospělosti. Čím více integrujete své vlastní dětství, tím více budete vidět, do jaké míry je takzvaná normální dobrá výchova škodlivá a kolik dlouhodobých nepříznivých následků souvisí s tímto obecně uznávaným stylem výchovy.

4. Vše zpochybňujte

A konečně poslední tip tohoto článku o rodičovství je – vše zpochybňujte. Je neuvěřitelné, jak moc přepínáme výchovu na autopilota, přijímaje přesvědčení jiných lidí, společnosti a především svých rodičů.

Budete vychovávat přesně tak, jak vaši rodiče vychovávali vás, pokud se nestanete uvědomělými.

To znamená, že musíme zpochybňovat všechny naše představy o tom, jaké by dětství mělo být a jak by se k nám děti měli chovat. Nemělo by existovat nic, co byste nemohli zpochybnit. Na nás, kteří čteme tento článek, kteří opravdu chceme, aby naše děti vyrůstaly způsobem, který rozvíjí jejich věčnou podstatu, který jim umožní vzkvétat a nejen přežívat, závisí volba stát se plně vědomými. Právě o tom je uvědomělé rodičovství. O tom, že si plně uvědomujeme sami sebe a naše děti, abychom jim usnadnili postup a expanzi v našem světě.

pro Sebeřízení.cz v rámci vystoupení v České republice: Teal Swan